Za co vděčí environmentální výchova Haně Librové

Autor Aleš Máchal

Životní dílo Hany Librové nesestává jen z originálních sociologických výzkumů, množství publikovaných článků, řady pozoruhodných knih, přednášek a besed. Byť její vrcholný profesní počin bezesporu představuje ustavení oboru a Katedry environmentálních studií (1999), další z mnoha oblastí cílevědomého působení profesorky Librové je dlouhodobá soustavná podpora environmentální
výchovy, vzdělávání a osvěty (EVVO). Její blahodárný vliv se mimo jiné projevil v silných inspiracích k dalšímu vzdělávání pedagogů základních a středních škol, zejména v rámci specializačních studií pro školní koordinátory EVVO, ale i k sebevzdělávání ekopedagogů1 středisek environmentální výchovy z celé
České republiky. Zásadní význam pro tyto účely měly a dosud mají především knihy Hany Librové v trilogii Pestří a zelení, Vlažní a váhaví a Věrní a rozumní, které se staly vyhledávaným a oceňovaným studijním materiálem a inspiračním zdrojem pro pracovnice a pracovníky těchto vzdělavatelských profesí. Pokud jde o poskytnutí opory v nejasnostech kolem správného názvu našeho poměrně mladého oboru, byly velmi užitečné argumenty Hany Librové vztahující se k pojmenování jí vytvořeného oboru humanitní environmentalistika. Proto považuji za nutné uvést, v zájmu ujasnění vhodnosti pojmů, že původní
(dlouhá léta a namnoze i v současnosti užívaný) pojem „ekologická výchova“ je značně nepřesný. Jak uvádí Hana Librová v rozhovoru pro Parlamentní magazín (Librová 2010), „(pojem ekologie) chceme rezervovat pro svébytnou přírodovědnou disciplínu, která se zabývá vztahy mezi organismy a prostředím, přičemž si, aspoň ve své klasické podobě, člověka vlastně nevšímá“. Environmentální výchova, respektive environmentální vzdělávání, výchova a osvěta, jsou proto mnohem příhodnějšími pojmy, neboť přesněji vystihují cílevědomou snahu o zlepšování vztahů a přístupů lidí k přírodě a životnímu prostředí, a to i na základě zvýšené citlivosti i ohleduplnosti a vnímání jejich nenahraditelných hodnot i stupňujícího se poškozování. Z rozsáhlého množství odborných statí i popularizačních článků Hany Librové,
pocházejících většinou z období, kdy environmentální výchova bojovala o své místo na slunci navzdory nepřízni většiny politiků i mnohých úředníků, si dovolím vybrat, seřadit podle data vzniku a drobně okomentovat ukázky především z těch, které se environmentální výchově a vzdělávání přímo věnují
či se jí značnou měrou dotýkají. Mnohé z nich vyjadřují silnými argumenty podloženou podporu učitelům poctivě a obětavě se věnujícím environmentální výchově v nejrůznějších podobách. Současně chci tímto způsobem vyjádřit úctu a vděčnost jejich autorce, která svými texty významně přispěla k podpoře
a žádoucímu rozvoji české ekopedagogiky, a to zejména v obdobích jejího počátečního, do značné míry intuitivního rozvoje. Také osobní přítomnost profesorky Librové a její lektorské působení na mnoha vzdělávacích akcích pro učitele byly tehdy pro jejich účastníky i organizátory vzpruhou, inspirací a neocenitelnou posilou, která pomohla vnést do environmentálního vzdělávání řád a soustavnost.